Vítej, temnoto...

Přicházíš a jsi mocná. Jsi jako všudypřítomný déšť, který se do mě vsakuje ze všech stran, jsi jako tisíce špendlíků na které jsem si neopatrně sedla. Nezvána jsi se usídlila v mém těle a bez ptaní ukazuješ na všechny moje chyby. Zákeřně používáš mé blízké a zrcadlíš mi vlastní slabosti. Dřív jsem se na Tebe zlobila. Protože jsi přišla a pošpinila všechno, co jsem tak pracně udržovala. Nic Ti nebylo dost dobré, na všem jsi hledala chyby.

Z ničeho nic ses objevila a ukázala mi, jak je můj život mizerný. I když, aha?! Mizerný není můj život, ale mé uvažování o něm. Proč jsem pořád v zajetí starých konstruktů? Proč mi život opakovaně nabízí stejné události? Co ještě stále nechápu? Kolikrát to potřebuji prožít, abych se dokázala zachovat jinak?

Zlobila jsem se na Tebe, stejně jako na nemoci. Protože to poselství nechce nikdo znát - děláš to blbě, zkus to jinak a lépe ;-) Pch. Kdo má kapacitu na kompletní rekonstrukci vlastního nitra? Etikoterapie, psychosomatika - odpovědi nacházíme v otázkách, které nás dráždí.

Zlobila jsem se na sebe, protože znám mnoho prospěšných nástrojů, ale ne všechny používám. Proč?! Jak se můžu sama sebe takto ptát? Ano, život je o prioritách, samozřejmě. Všichni potřebujeme jíst a mít střechu nad hlavou, zabezpečit svoje rodiny. Ale proč teda nedělám všechno, co je v mých silách, i když o tom vím?

Proč nejím jen zdravá jídla, proč nesportuji více, proč nestuduji častěji, proč nepracuji efektivněji, proč se nerealizuji naplno? No, proč asi? Když musíš, tak musíš. A když nemůžeš, tak nemůžeš. Takže zkrátka tohle, co často hodnotíme jako nepovedené, je nejspíš ten nejlepší možný produkt s ohledem na kontext.

Už se nezlobím. Zlobením se jsem strávila mnoho času, ale už nějakou dobu vím, že mnohem lepší je ten vztek vzít a jeho sílu použít smysluplně. Někdy je třeba sekat dříví, bourat zeď nebo kopat jámu. Jindy si vystačíme se stříháním a trháním materiálů či řvaním na kopci. V každém případě má význam dát svým pocitům a potřebám volný průchod a najít skutečný zdroj starostí. Ano, jsou chvíle, kdy opravdu nevíme kudy kam a všechny naše snahy o nápravu přijdou vniveč, ale většinou naše mocné hara ví, co a jak, jen máme obavy mu věřit. Zároveň se nedá nevěřit, když je něco špatně. To se v člověku všechno svírá a uprostřed břicha má kámen. Možná tedy věnujme více času nasloucháním sobě samým a dovolme si prožívat temnotu. Naučíme se tak poslouchat svojí intuici a možná jí konečně začneme přisuzovat alespoň takovou důležitost, jako má mínění docela cizích lidí...