Když není zle, je vlastně skvěle aneb horská dráha ženské cykličnosti ♥

Sama sebe pletu už spoustu let. Někdy si uvěřím, že je všechno strašné a nikdy to nebude lepší. Ponořím se do sebelítosti a bezmocně se v ní plácám. Dojdou mi síly a téměř ztratím naději. Pak zjistím, že jsem zrovna málo spala, špatně jedla, menstruovala a měsíc couval. Jindy mám sto tisíc plánů, měsíc dorůstá a já vymýšlím jednu akci za druhou, tvořím, pomáhám a jsem plná nadšení i optimismu.

Ano, přiznávám si to. Konečně. Funguji ve vlnách. Jedu na fáze. Cyklická žena - to téma jste jistě zaslechly, vnímání vlastní cykličnosti je totiž konečně in. Můžeme se inspirovat světově Mirandou Gray a nebo lokálně Luckou Harnošovou. A nebo si prostě jen všímat, kdy co prožíváme.

Muži jsou lineární a stabilní. Ženy jsou cyklické a proměnlivé. Jenže nám to nikdo neřekl. Naše mámy to totiž povětšinou samy nevěděly. Generace žen, které se vyznaly v bylinách a přirozeně ctily ženský rytmus jsou v daleké minulosti a v době, kdy naše maminky vychovávaly své dcery, obvykle samy měly málo nebo žádné informace.

Nemusíme se na sebe zlobit, že nám to nejde. Vnímat sebe sama, v souladu s přirozenými rytmy vlastního těla, není snadné, když všude kolem existuje společnost zaměřená na stabilně rostoucí výkon.

Narozdíl od našich matek ale máme ohromnou příležitost uchopit tuhle sféru života dle vlastní volby. Máme totiž k dispozici informace. Můžeme pátrat v diskuzích, mezi odbornými i neodbornými články, mnoha videi, knihami a dalšími médii. Je to jen na nás. Já se rozhodla vydat na cestu k sobě. Je to vzrušující a strastiplné. Přiznat si některé věci je pěkně nepříjemné a napravovat své chyby či přetvářet programy, které mě ovládají, není o nic snazší.

Cest, jak se upřímně podívat sama sobě do očí, je nekonečně mnoho. Každá z nás potřebuje najít tu nejvhodnější. Neznamená to, že cesta bude snadná a překážky zanedbatelné. Znamená to spíš, že když na sobě máknem, existuje na ní potenciál růstu.

Jedna z cest, kterou jsem si vybrala já, byl pobyt ve tmě. Paradoxně mi to otevřelo oči a já pochopila, jak fantastické je vnímat a prožívat svět. Nejen díky pobytu tam, jsem došla k závěru, že velmi snadno zapomeneme, jak fascinující je žít. A tak někdy, když se mi poštěstí a všimnu si v tu pravou chvíli, stačí mi, že se neděje nic hrozného a vnímám, jak jsou i ty nejobyčejnější chvíle krásné. Jak je báječné vidět východ slunce, slyšet zpěv ptáků nebo šepot milovaného člověka. Jak je nádherné mít svobodu pohybu a tančit světem. A jak, i přes ty chvíle smutku nebo bezradnosti, stojí za to žít a poznávat druhé i sebe. Chce to jen sebrat odvahu, skočit a věřit, že samy sebe chytíme.